Červen 2012

Video k budoucí knize

29. června 2012 v 8:03 | Sanny


Video vytvořila míša. Odkaz na její blog nahoře.
Mockrát ji děkuji, už to učí i mě .-D
Každopádně jsem nemocná, zvracím :/
njn, zrovna začátek prázdnin!! Snad už mi bude líp :-)

:D úžite si to

28. června 2012 v 17:45 | Sanny
Nakoukněe na diskuzi a pak pochopíte.

.tvoření jenž dávno nemělo žít,
stvoření co již v tomto světě nemělo být,
co jest ze spánku probralo,
toť svět zřejmě zachránilo.

Ale kde dračí hnízdo ukryto jest?
Ve vysokých horách, či je to jen lest?
Zvláštní pověsti zemí kolují,
o hrdinech jenž k hnízdu putují.

Očistí od temnoty zem,
vrátí zpět, vrátí se sem?
Pomůžou draci v krvavém boji,
zachrání duši moji i tvoji?

Je to ke knize o které je právě něco málo v diskuzi..

Tajemství starého deníku - 1.kapitola

25. června 2012 v 19:10 | Sanny

Nwm v jaké míře je to napsané: krátké apod. Proto se vás chci zeptat na délku jakou byste chtěli.. např. počet řádku v programech napsané .-D
¨

1.Kapitola


Za šest let od doby, kdy Belle zemřela matka, již dospívající šestnáctiletá dívka chtěla začít nový život. Zapomenout na všechno to utrpení a zvednout se ze země. Odemknout dveře nového začátku. Ale ani ona sama ještě netuší, co ji čeká. To je jen na jejím osudu.

Před sebou viděla směs barev, seřazených v neurčitém pořadí. Různě se kroutily a smotávaly dohromady. Promnula si oči a zamžourala. Před sebou konečně viděla smysluplné tvary. Vychumlala se z bleděmodré přikrývky a na krk si připla náhrdelník, který nosí od smrti matky. Její jediná vzpomínka. Neví, jestli má být nešťastná, že je to jediné, co jí po ní zbylo, či šťastná, že je to jediná vzpomínka na její smrt. Je to jako přemýšlet o nesmrtelnosti chrousta. Bezvýznamné. Oknem jí do pokoje slunce malovalo prapodivné stíny.
Tvořily obrazce beze smyslu. Zvedla se a do nohou ji zastudila studená podlaha. Byla ze světlého dřeva zdejších stromů. Stejně jako postel, která s podlahou tak trochu splývala. Nadechla se čerstvého jarního vzduchu, přistoupila k oknu a unešeně zírala na kvetoucí koruny stromů. Mezi jejich vrcholky poletovali maličcí ptáčci, kteří pěli pro člověka nesrozumitelné písně. Někdy se zdálo, že vyletí až k nebi. Jejich peří se na slunci oslnivě lesklo, až pálilo do očí. Pohlédla k bleděmodré obloze, na mraky plující po ní, jako po moři.
I když všechny mraky nepřipomínaly pouze lodě.
Ale i beránky, ptáky, květiny, stromy a jiné výtvory přírody či člověka. Sklonila svůj zrak. V azurově modrých očích se jí zablýsklo, opatrně ze sebe stáhla jemnou sametovou noční košili barvy letní žluté. Oblékla si bělostné květované jarní šaty, zdobící tenoulinký pásek. Vyběhla ven a nadechla se osvěžujícího vzduchu. Všechno kolem kvetlo, vonělo.Barevní, ale i černobílí motýli poletovali všude kolem. Bzukot drobounkých včel byl slyšet v širokém okolí. Květy rostlin dozdobovaly zelenající se trávu a zpívaly společně se stromy něžné písně samotné přírodě. Bella zívla a protáhla se. Zdejší příroda byla nádherná. Všude byly lesy, vysoká i nízká tráva, na pastvinách byly vypuštěné rybníky kozy, krávy,ovce a prasata.
U nich stály pastýři se cvičenými psy. V noci byl slyšet štěkot a vytí. Avšak v té době Bella spala. Její jedinou záchranou byl tvrdý spánek. Rozběhla se k lesu, který byl tvořen z většiny smrky. Lesu peřinu tvořil tvavomodrý mech, který byl po ránu ještě vlhký. Bylo zde možno zahlédnout zvířata od srnek po muflony. Bella pohlédla skrz tmavé koruny k již azurově modré obloze, od rána se na ní vystřídalo mnoho obrazců. " To je překrásné! mumlala při pohledu na skupiny kolem poletujících motýlů. Na dnešní den neměla žádné plány. Možná právě proto se rozhodla pro lesní procházku. Milovala přírodu, obzvlášť lesy. Nejvíc ji uchvacoval jejich hlasitý zpěv, odvaha a klid. Nejkrásnější byly noční koncerty. Byly půvabné, okouzlující i milé.
Nikoliv vražedné, avšak někdy byly tajemné. Písně uklidňujících typů, pro ni byly nejkrásnější. Ještě kdyby je někdy doposlouchala, jelikož ji v hlavě vždy poskládají myšlenky a ona usne tvrdým spánek. Ráno samozřejmě vstane normálně.. většinou se k nim připojovala tichým pobrukováním. Zdálo se že jim to ani moc nevadí.. proč?? No kdo ví. Třeba ji neslyšeli, či ji brali jako spojence.
Sama si nebyla jistá. Moc to neřešila, kdo ví. Vítr ji hladil svým teplým dechem. Někdy dokonce doprovázel stromy na větrné nástroje. Celé zdejší místo bylo… zvláštní, i když nádherné. Hladina lesního jezera se leskla pod náporem slunečních paprsků, které prudkým světlem bičovaly klidnou jezerní atmosféru. Posadila se a pozorovala krajinu. Jarní krajinu..
________________________________________________________________________________________
Za šesť rokov od doby, keď Belle zomrela matka, už dospievajúce šestnásťročná dievčina chcela začať nový život. Zabudnúť na všetko to utrpenie a zdvihnúť sa zo zeme. Odomknúť dvere nového začiatku. Ale ani ona sama ešte netuší, čo ju čaká. To je len na jej osudu.

Pred sebou videla zmes farieb, zoradených v neurčitom poradí. Rôzne sa krútili a smotávaly dohromady. Pretrel si oči a zamžourala. Pred sebou konečne videla zmysluplné tvary. Vychumlala sa z bledomodré prikrývky a na krk si pripli náhrdelník, ktorý nosí od smrti matky. Jej jediná spomienka. Nevie, či má byť nešťastná, že je to jediné, čo jej po nej zostalo, či šťastná, že je to jediná spomienka na jej smrť. Je to ako premýšľať o nesmrteľnosti chrústa. Bezvýznamné. Oknom jej do izby slnko maľovalo prapodivné tiene.
Tvorili obrazce bezo zmyslu. Zdvihla sa a do nôh ju zastudila studená podlaha. Bola zo svetlého dreva tunajších stromov. Rovnako ako posteľ, ktorá s podlahou tak trochu splývala. Nadýchla sa čerstvého jarného vzduchu, pristúpila k oknu a unesení pozerala na kvitnúce koruny stromov. Medzi ich vrcholky poletovali maličkí vtáčiky, ktorí Peli pre človeka nezrozumiteľné piesne. Niekedy sa zdalo, že vyletí až k nebu. Ich perie sa na slnku oslnivo lesklo, až pálilo do očí. Pozrela k bledomodré oblohe, na mraky plávajúce po nej, ako po mori.
Aj keď všetky mraky nepripomínaly iba lode.
Ale aj baránky, vtáky, kvety, stromy a iné výtvory prírody alebo človeka. Sklonila svoj zrak. V azúrovo modrých očiach sa jej zablyslo, opatrne zo seba stiahla jemnú zamatovú nočnú košeľu farby letnej žltej. Obliekla si belostné kvetované jarné šaty, zdobiace tenoulinký opasok. Vybehla von a nadýchla sa osviežujúceho vzduchu. Všetko okolo kvitlo, vonělo.Barevní, ale i čiernobiele motýle poletovali všade okolo. Bzukot drobných včiel bol počuť v širokom okolí. Kvety rastlín dozdobovaly zelenajúce sa trávu a spievali spoločne so stromami nežné piesne samotnej prírode. Bella zívla a pretiahla sa. Tunajšia príroda bola nádherná. Všade boli lesy, vysoká i nízka tráva, na pastvinách boli vypustené rybníky kozy, kravy, ovce a ošípané.
U nich stáli pastieri sa cvičenými psami. V noci bolo počuť štekot a vytie. Avšak v tej dobe Bella spala. Jej jedinou záchranou bol tvrdý spánok. Rozbehla sa k lesu, ktorý bol tvorený z väčšiny smreky. Lesu perinu tvoril tvavomodrý mach, ktorý bol po ranu ešte vlhký. Bolo tu možné zahliadnuť zvieratá od srniek po muflóny. Bella pozrela cez tmavé koruny k už azúrovo modrej oblohe, od rána sa na nej vystriedalo mnoho obrazcov. "To je prekrásne! Mumlala pri pohľade na skupiny okolo poletujúcich motýľov. Na dnešný deň nemala žiadne plány. Možno práve preto sa rozhodla pre lesnú prechádzku. Milovala prírodu, zvlášť lesy. Najviac ju uchvacoval ich hlasný spev, odvaha a pokoj. Najkrajšie boli nočné koncerty. Boli pôvabné, očarujúce i milé.
Nie vražedné, ale niekedy boli tajomné. Piesne upokojujúcich typov, pre ňu boli najkrajšie. Ešte keby je niekedy doposlouchala, pretože ju v hlave vždy poskladajú myšlienky a ona zaspí tvrdým spánok. Ráno samozrejme vstane normálne .. väčšinou sa k nim pripájala tichým pobrukováním. Zdalo sa že im to ani moc nevadí .. prečo?? No kto vie. Treba ju nepočuli, či ju brali ako spojenca.
Sama si nebola istá. Moc to neriešila, kto vie. Vietor ju hladil svojim teplým dychom. Niekedy dokonca sprevádzal stromy na veterné nástroje. Celé tunajšie miesto bolo ... zvláštne, aj keď nádherné. Hladina lesného jazera sa leskla pod náporom slnečných lúčov, ktoré prudkým svetlom bičovali pokojnú jazernej atmosféru. Posadila sa a pozorovala krajinu. Jarné krajinu ..

Hádej co to zase bude??

25. června 2012 v 17:22 | Sanny
Každý má tád něco jiného (nechci se tu rozepisovat jelikož to bude báseň)
někdo čokoládu nemá rád vůbec někdo moc. Mléčná, hořká, bílá, oříšková.. však to znáte, ale teď k tématu:
Já čokoládu ráda (ne tu falešnou!) a tahle báseň by měa aktuálně představovat toto:

Čokoláda indiánek
Písně řeky --- pláč
Čokoláda - písně řeky
indiánek - pláč


Kdo to nepochopil teď snad pochopí v básni..

Když řeka v létě šťastně zpívá,
po zimě slabě zívá,
mám pocit že ji ruší pláč,
uslyšíš ho! Tiše krač.

Někdo vidí co já jako pláč, smích,
ne něják se nenamích.
Zdá se mu že řeka naříká,
přitom se tak jemně smýká..

.. Kdo má pravdu??

Indiánek nebo čokolád : čokoláda (mám pravdu?)



Doufám že teď už to všichni pochopily a nikdo se nebude ptát co to znamená..
(Těšte se na Prokletí)
PS: indiánka jím ale čoko mám radši



Rozhovor

24. června 2012 v 14:54 | Sanny
Tessule se mnou sptlao rozhovor! Byl super a já se při vyplňování bavila. Získal jsem z něj tento krásný diplom! :

Jak se jmenuješ ?
Helena (Sanny) :)

Kolik je ti let ?
nooo 209 let:P

Jak dlouho už bloguješ ?
zhruba 2 roky

O čem je tvůj blog ?
fantasy : mé básně, mé povídky apod.

Proč máš na blogu zrovna tenhle desing ?
Dessy od ajinky jsem měla i na minulích blozích, takkže jsem si ho objednala zas.

Zbytek rozhovoru nalezneš zde: click

V mých snech zůstáváš

23. června 2012 v 20:39 | Sanny

V mých snech zůstáváš

Odešla jsi, zemřela jsi před mým zrakem
v tu chvíli můj svět byl pokryt černým mrakem.
Nis už si neřekla, jen pomalu zemřela,
já zatím slabě, tiše plakala.

V mých snech však navždy zůstáváš,
se mnou své tiché písně zpíváš,
kdyby ses mohla vrátit zpět,
změnil by se celý svět.

I když už tu semnou nejsi,
věř mi potkáme se ve snu,
už neptej se "kde si"
budem spolu v kouzelném dnu.

Vlčí oči

23. června 2012 v 14:15 | Sanny

Vlčí oči


Ve tmě záři, oči barvy rudé
Smutek, zlo či co v nich bude.
Jde z nich sice zřejmě strach,
pohlédni do nich, příde vrach.

Úplněk je posíli, sílu dodá,
proč zrovna on ruku jim podá.
Vlkodlaci rázem vyjí, křičí,
možná něčí tělo mučí.

Drápe kouše, možná běhá,
okolo lesů běžně se mihá.
Nekřič když ho vidíš, raději zmiz, uprchni
nemrač se, neboj se a zdrhni.

Naděje velká jest,
že připraví pro tebe krutou lest.
Zatni svou pěst,
vždyť to pouze zvíře jest.

Ale pozor, ubraň se jeho kousnutí,
krve tvojí nasátí.
Staneš se jeho následníkem,
vrahem, krutým násilníkem.

Tak hnem pryč!!
nestůj, nekoukej nekřič!
Jenom hodně rychle zmiz uteč,
a už se zpět nevracej.

Čas jinak nepůjde vrátit zpět,
do let kdy ti bylo pět,
žádný stroj času, ani života,
pozor ať smrt ti nevleze do dvora!

Muhehehe - aneb zase báseň

22. června 2012 v 15:49 | Sanny
aktuálně napsanuá .-)

Kůň z mích snů

Jeden roh , oči z lásky
Duch samotné krásky.
Kopyta a lesklá hříva,
Odrazí se o kus dřeva.

Vzlétne zkrátka létá.
Proč? To se nikdo neptá.
Po každé se krátce vznesl,
Poté jemně k zemi klesl.

Ano kůň z mých tajných snů,
Kůň ze snu, z mých tajných dnů.

Asi jsem se zamilovala do básní

22. června 2012 v 15:42 | Sanny

Ztracené přátelství

tajemná, jemná zář,
ozáří tvou bledou tvář.
Cítíš lásku, krásu možná štěstí,
nedáš nikdy ránu pěstí.

Podržea bys mě kdybych umírala
řekla bys mi neboj kdybych plakala.
Tak mi řekni proč tu nejsi,
schováváš se?! Kde si!

...Najednou jsi zmizela, uprchla
tak kde jsi co jsem udělala...

Diskuze na téma : "Moje kniha za vašimi zády"

22. června 2012 v 15:21 | Sanny
Zatím nerozepsaná kniha, kterou chci napsat ne jako povídku. Zkráceně si ji budete muset stáhnout.
Bude zaměřena na jednu fantasy bytost .-) tak si můžete typovat na jakou. Nápovědu jinak nedám. Samozřejmě bue fantasy, dobrodružná a možná malilinko hororová. Nevím na kolik bude dílů, ale ne na jeden. Jinak děkuji za včerejší návtěvnost - 45 lidí. Zatím rekord. Snad se tu něják zakecáme :-D Nebojte já se připojím taky .-D